Ohlédnutí

28. února 2018 v 18:06 | Karel |  Loudání
Pro nás, co nemáme Facebook.
Ohlédnutí Jitky Válové za Loudáním 2017. Snad se nebude zlobit za zveřejnění. Bylo by to škoda nepoznat.
Díky Jitko.


Loudání, aneb jak to vidí závodník (trochu zkrácená verze, abyste se u toho tolik nenudili)
Zatím co si někteří doma užívali nádherné procházky se psem rozkvetlou přírodou, vyhřívali se na slunci, spali v teplé čisté posteli (jen Pán Bůh ví s kým), k obědu si dopřávali řízečky, dortíčky a jiné laskominy, někteří tvrdě dřeli, mnohdy hladoví, pro slávu týmu. I ty blbé brzdové destičky jsem si musela mezi vařením a uklízením před odjezdem vyměnit sama, za neustálého kibicování mechanika, manažera a trenéra v jedné osobě.
O následcích po dojezdu ani nemluvím.
Den první: Ve 20:00 hodin start.
Všichni nasadili čelovky, já ne. Proč? Nebudu vypadat jako blbeček hned na startu. Tempo po startu jako při závodě na 100 a ne na 1111 kiláků. Ve chvilce přišla tma a pak hned první kamenitá cesta. Když jsem vytáhla čelovku, nešla. Jak jsem jí strkala doma do kapsičky, nechtěně jsem jí zapnula a tím vybila baterky. Než jsem je vyměnila, všichni byli pryč. Najednou jsem tam stála sama. Kurňa, nejsem schopná ani vyjet ze Slaného!
Den druhý: Společnost.
Večer jsem měla společnost. Se Silvou a Jonášem jsme si našli útulný "hotýlek" s výhledem na Karlštejn. To potěšení mi trochu kazili bzučící komáři a různorodá jiná havěť, plížící se trávou za úlovkem čerstvé krve. Silva měla repelent, já ne.
Den třetí: Neb jak se zbavit soupeře.
Stačí ho poslat po červené na druhou stranu. Místo na Živohošť most na Novou Živohošť. Promiň Jitule K.
Útulné ubytování v dvojlůžku jsme večer našli se Silvou v dřevěném "hotýlku" na břehu Janovického potoka. Jen bych hoteliérům doporučila jemnější desén na matracích, štěrkový posyp není to pravé ořechové.
Den čtvrtý: Ve znamení hledání.
Ta naše krajina je tak krásná, tak proč se striktně držet trasy. Vždyť i druhé pokoukání za den na jeden a ten samý zadek stejné babky ve vytahaných teplácích, co žne pro králíky trávu u cesty, v rozestupu několika pracně najetých kilometrů je k smíchu. A pak přišel také konečně nějaký ten adrenalin. No, kdo by se bál v podvečer podjet ohradník s upozorněním: "Vstup zakázán! Pozor! Ve stádě je plemenný býk!" Obzvlášť, když Vás o kousek dál zve "hotýlek" s jednolůžákem zvaný Les s postelí z mechu a kapradí.
Den pátý:
Ve znamení úprku přes krásné české hrady, do náruče penzionu s teplou sprchou, měkkou postelí a čajem s griotkou.
Den šestý: Telč
Ve znamení doplnění zásob jako je triko s dlouhým rukávem, krém na opalování a dost velká nutnost pro přežití v přírodě - repelent! Také večerní koupání v překrásné studené Vranovské přehradě, protože před pěti minutami zavřeli sprchy s teplou vodou a přemluvení zoufale se bránící paní, abych v chatičce, co má na starosti, jsem mohla složit hlavu a dobít baterky. Lahoda!
Den sedmý: Proč něco vynechat, když to dali jiní?
Jak je nádherné šplhání po skalách, držet v jedné ruce kolo a druhou se přitahovat za lano. To nedokáži ani vyjádřit! Ještě když skoro na konci zjistíte, že jste zapomněli navštívit obelisk, takže zase zpět, dáme si tu výživnou část ještě jednou a odpoledne pro změnu džungli Rokytné. Rokytná! Zde, páč jsem byla jedna z posledních magorů, co se sem pustí s kolem v ruce, úzká vydrolená cestička začala vzdorovat. Ve chvíli, kdy jsem došlápla na sotva 10 cm široký zbyteček pěšinky, si řekla dost, utrhla se a já jela jako na tobogánu po zadnici s kolem v náručí dřouc mé nádherné wilier kalhoty o skálu přímo do kamenitého koryta, naštěstí skoro vyschlého potoka. Jo vždycky jsem chtěla být princezna, třeba i ta pyšná. Za odměnu mám kropenatou prdel ještě dnes. Útěchou mi byl "hotýlek" u řeky Jihlavy ve stínu templářského hradu Templštejn. Samozřejmě jsem nejdříve musela skoro po tmě slézt ty skály od něj. Ani jsem se neobtěžovala spát v chatičce (majitel mi tam stejně nějak zapomněl nechat otevřeno nebo klíč), zůstala jsem tedy i s kolem na zápraží.
Den osmý:
Mírumilovné Oslavě jsem se měla raději vyhnout. Ještě mě bolel zadek po předchozí zkušenosti, tak jsem raději pořadatele poslechla.
Zde bych chtěla poděkovat Martinovi V. za upozornění na past na medvědy číhající v cestě. Ale to bych nebyla já, abych tam neskočila. Jenže jako medvěd jsem se necítila, spíš jako přišlápnutá žabička. Ve chvíli doskoku do jámy mi přišla SMS od Karla. Napadlo mě, jestli může přes tu GPS vidět, co mu provádím s podsedlovou brašnou, že jsme obě zase jako prase. Ubytování ten večer jsem osobně nemohla sehnat, zadařilo se až po telefonu. Přece jen ten smrad a špína, navíc oranice z jámy, nejsou přes mobil vidět, natož cítit.
Den devátý: Noc na benzině v Bystřici nad Perštejnem.
Milá obsluha. Čokoláda. Párek v rohlíku. Pivo. Káva. Noc v trávě s ranní závlahou v podobě letní bouřky ve čtyři ráno a opět milá obsluha na benzině, vítající mě s horkým čajem a višňovým pirožkem. Děkuji.
Den desátý: Bouřky.
K čemu jsou blbé poučky, jak se chovat za bouřky, když se právě na vrcholu kopce snažíte prorvat kolo průrvou ve skále na nějakém pitomém skalním hradě Štarkov. Kam se schovat, když né pod převis?
Také děkuji své starostlivé kolegyni Simče, která mi před odjezdem na Loudání poradila, ať shlédnu díl z Četníků z Luhačovic, o tom jak ve mlýně zabili židovku, která se tam šla schovat před bouřkou. Ale prý se nemám bát, to se stalo jen proto, že byl tenkrát hlad. To už dneska nehrozí. Tak proč mě bouřka zastihla zrovinka u mlýna? Po přečkání bouřky, už jen následoval úprk do Budislavi, do nejbližšího volného penzionu.
Den jedenáctý:
Maštale jsou už jen slabý odvar skal. Slatiňany město nevěst. Tolik nevěst pohromadě snad už nikdy neuvidím. Kam oko zabloudí, všude nevěsta, ani do hospody tě nepustí, když ne přímo nevěsta, tak na ní akorát čekají. A noc jsem musela přečkat od deště navlhlá v "hotýlku" zvaném železniční zastávka s železnými židlemi, spíše připomínajíc hrad Čachtice.
Den dvanáctý:
Touha po šálku silné kávy mě málem donutila vzdát. Záchrana přišla ve stánku u cesty. Takovou tržbu tam paní ještě neměla. Ptala se mě, kolik nás je a kam to všechno jídlo chceme donést. Ujistila jsem jí, že jsem sama a zabalit s sebou to opravdu nepotřebuji. Ubytování po desáté večerní v Benátkách neseženete, a aby jim nespali tuláci v parku na lavičkách, vymysleli skvělý trik. Po desáté večer kropí lavičky v parku ostřikovači, údajně zavlažují trávníky. Bohužel nikam nedali tabulku s upozorněním nebo jsem ji přehlídla. Ani zastávky v blízkých vesnicích nedělají vyhřívané a tak nebohé promočené holce nezbývá, než se zahřát jízdou na kole až do cíle závodu.
Den třináctý: Cíl! …a dny po té.
O dlouhém nekonečném šlapání asi není potřeba psát. Mé pracně nahromaděné tukové zásoby a též mé pracně budované sebevědomí bylo pryč. Nejednou jsem seděla na stráni a slzy mi stékaly po tvářích.
Po návratu jsem prospala 24 hodin v jednom kuse. Další noc jsem doma v posteli jela po skalách zarostlou cestičkou kopřivami a hledala žlutou turistickou značku. Ani po 5 dnech doma se nic nezměnilo. Nejhorší to bylo, když v noci zuřila bouřka. Ve 3 ráno se budím zcela zdezorientovaná s tím, že už musím vstávat a jet dál. Po návratu z nákupu se mě manžel ptal, zda jsem v té Normě také nechala něco ostatním nebo musí objednat extra závoz. Nu jak napsal Žíža (Michal Žižka): "Nu o tom, že žeru dvě porce k obědu a dávám si dvě večeře ani nemluvím."
Co dodat? Míšo, můžu to zkusit opět příští rok? 🚵‍♀️

Více fotek: http://rozmitalbha.rajce.idnes.cz/Loudani_7.6.-.19.6.2017/
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Božena Němcová Božena Němcová | 8. března 2018 v 18:31 | Reagovat

Štastná to žena.

2 chloop chloop | 12. března 2018 v 18:12 | Reagovat

Ahoj, Ohlédnutí jsem si přečet podruhé, tam mám stůl čistý, ale co Otvírání, neblíží se?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.