Bohemia Divide - Jitka

28. května 2018 v 12:33 | Jitka |  Aktuality


Přátelé sdílejí na Facebooku kdejakou kravinu a já se chytím. Tak se stalo, že tam Joska dal odkaz na Bohemia Divide, závod napříč naší republikou z jihu na sever. Rozhodování mi netrvalo snad ani setinu sekundy. Moc jsem chtěla vyrazit. Abstinenční příznaky jsem měla už od sledování letošních Mílí. V tom samém okamžiku, kdy jsem věděla, že musím jet, jsem začala přemýšlet, jak opatrně připravit Michala na to, že se chci na týden zdejchnout a hodit mu na krk moji smečku. Už zbývalo jen, zda dostanu dovolenou. Druhý den v práci bylo definitivně rozhodnuto, také přihlášeno a zaplaceno, abych nemohla couvnout. Ono se totiž hezky přihlašuje na závod, když je venku třicet nad nulou a tak člověk nedomýšlí, co může přijít na konci září. Vždyť loni bylo teplo a sluníčko vesele hřálo. To bylo i letos, jen pěkné počasí skončilo těsně před startem závodu. Start ve Vyšším Brodě už probíhal za drobného mrholení, které se při průjezdu Rakouskem proměnilo na vytrvalý déšť. Cesta byla perfektní, obzvlášť pro ty, co se rádi kochají jako já. Trasa byla vybraná velice pečlivě. Jestli někdo pomýšlel na dlouhé asfaltové pasáže, byl jistě zklamán, až na pár úseků, jako například sjezd z Ještědu, ale ani to si člověk moc nevychutnal, protože mu čvachtaly zuby zimou. Hned za Vyšším Brodem jsme měli možnost pochopit, co nás čeká, při stoupání křížovou cestou ke kapli Spočinutí Panny Marie.
Ten den přišly i další perličky v podobě výhledu na někdejší rodové sídlo Rožmberků, abychom se vzápětí vynořili pro změnu v Českém Krumlově na večeři. Ti dobří stihli ještě Kratochvíli. Na mě si počkala do ranního rozbřesku. Po sjezdu z Kletě už jsem toho moc neujela. Pod Vysokou Bětou mě zahnala blížící se vichřice lámající stromy do přístřešku vybudovaného lesáky. Nakonec jsme se tam sešli čtyři. Nejstaršímu z kluků Daliborovi byla nad ránem zima, tak nevydržel se převalovat zimou ve spacáku a začal balit. Nemělo cenu nespat a už jen drkotat zuby. Ještě za tmy, okolo čtvrté ranní, jsem nabrala směr Kratochvíle. Tam před branou nás čekala milá pozornost pořadatelů. Mohli jsme si doplnit bidony vodou. Byla jsem opravdu ráda, protože od večera jsem byla na suchu. S Daliborem jsem se ještě setkala v nedalekém vytopeném vietnamském krámku se vším možným, při posezení u snídaně na bedýnkách. Naakumulovali jsme teplo a vyrazili zpět do zimy. Mezi rybníky jsem bojovala s hlavou skloněnou se silným větrem, aby mne neodvál. Když jsem najednou zvedla oči, bylo to opravdové překvapení. Přede mnou se objevil bratr Žižka v nadživotní velikosti. Hlavou mi proletěla vzpomínka. Tak tady to znám. Za chvíli Sudoměř, pak Strakonice. Ze Strakonic do Strakonic poslat pozdrav Jiříkovi ze Strakonic, protože mi tak hezky fandí. Odtud krůček k pomníku Christiana Battaglia a hned potom Blatná. Blatná to zní skoro jako doma. Ale skoro doma bylo až za soumraku ve Věšíně v penzionu Jaro. Domů jsem nesměla, abych neporušila pravidla, přitom jsem to měla zase jen krůček. Konečně jsem se najedla, smyla špínu v teplé sprše a navrch dostala od Michala na pokoj přímotop. Připadala jsem si jako princezna v ráji.
Vstala jsem perfektně odpočatá, ještě než mi zazvonil budík. Na cestu přes Brdy jsem se těšila. Na Pražáku jsem skoro doma a cestu, která nás čekala, jsem mnohokrát absolvovala na kole z práce. Okolí Kuchyňky znám také jako své boty. Na Vlašce u Dobříše jsem byla akorát na oběd v doprovodu Marka. Horší bylo hlavní město. Má deprese začala hned na Jílovišti. Ani jsem si nevychutnala krásu Prokopského údolí a výhledy z Petřína. Stará Praha plná turistů byla za trest. Takového stoupání na tak malém fleku bylo až neskutečné. Tím metrem to tak dlouho fakt netrvá. Myslela jsem si, jak Prahu přelítnu za chviličku a večer zakotvím někde u Mělníka. Chyba! Veliká chyba! Než jsem projela Prahu, padla tma. Ani jsem nezastavila v Prašivce a fičela dál. Jak se stupňovala bolest v krku, stupňovalo se mé zoufalství. Minula jsem sportovní kanál, který jsem znala jen z televize a přemýšlela, kam se schovám na noc. V Klecánkách jsem neodbočila po červené k vodě a vjela do kamenolomu. Zastavil mě až vytočený hlídač se slovy, zda znám značky. Řekla jsem mu, že ne a proč taky? Divil se, jak můžu tedy jezdit na kole. Když jsem mu odpověděla, že k jízdě na kole značky nepotřebuji, že mi stačí navigace, už se smál. Dokonce mi poradil, že v další vesnici najdu penzion na přespání. Údajně by si mě vzal domů, kdyby tam neměl manželku. Asi jí to prásknu! Na cestu jsem vyrazila z penzionu brzy ráno, ještě za tmy. Zase jsem se mylně domnívala, že již brzy budu v Mělníku. Navíc během chvilky padla na řeku mlha a udělala se hrozná zima. Na břehu řeky jsem míjela spícího Marka. Musela mu být příšerná zima. Bylo mi ho fakt líto. Na mostě před Mělníkem mě dohnal Ondra a tak jsme se spolu zašli ohřát do první prodejničky s teplou kávou. Na náměstí jsem doplnila do batohu acylpyrin a Ondra prášky na bolest zubů. Rozloučili jsme se až na hradě Houska. Docházeli mi síly a Ondru jsem jen zdržovala. Bylo mi to sice líto, ve dvou se vše lépe táhne, ale nechtěla jsem být závažím. Ještě jsme se potkali v restauraci u Máchova jezera, ale pak se naše cesty definitivně rozešly. Další štreka mi pod hradem Bezděz nadělila nového parťáka. Marek na mě vykoukl z restaurace. Dopřával si večeři. Já doplnila jen colu a mastila dál. Dohnal mě před letištěm Hradčany u Mimoně. Dlouhé letiště už jsme šlapali bok po boku. Chtěl v noci zdolat Ralsko a Ještěd. Ralsko jsem znala, věděla jsem, co nás čeká. Kořeny, kameny, kolo v ruce a příšerný krpál. Pak tajemný pohled na noční průrvu Ploučnice. Děvín jsem neviděla. Byla tma a nechtěla jsem, aby mi Marek v noci utekl. Chrastenský vodopád za tmy se nedá popsat. Určitě tam temné síly chodí v noci tančit. Překonat strach z výšek, vychutnala bych si i jedinečný noční pohled z Ještědu. Světla města pod námi nádherně zářila a já se bála, abych dírou v zábranách u cesty nepropadla do té hloubky, která mocně přitahuje nezvané hosty. Při sjezdu nás bičoval sníh s deštěm. Hrozně jsme vymrzli. Marek se naštěstí nestyděl a tak jsme se přes hodinu hřáli ve vlakové čekárně v Křižanech. Dokonce jsem dvakrát na půl hodiny zdřímla. Ale pak už jsem chvátala. Viděla jsem se v cíli. To však nebylo vůbec lehké. Můj předpoklad, že okolo 21 hodiny bych si mohla otevřít cílové pivo, byl z říše snů. Mrzí mě, že jsem Marka tak utahala, že cestou odpadl. Cesta z Jablonného v Podještědí do Krásné Lípy byla nekonečná a já cítila, jak se pomalu blíží večer. Když jsem stoupala k Tanečnici, potkala mě běžkyně, která mě důvěrně zdravila. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v ní poznala Kačku. Rok jsme se neviděly a pak se čistě náhodou potkáme na nejméně pravděpodobném místě, až u hranic s Německem ve výšce 598 metrů nad mořem u nejseverněji položené rozhledny zvané Tanečnice. Super setkání! Tam jsme také narazily na Tomáše. Ona pak utíkala domů za rodinou a my jeli dál. Ještě nám zbývalo obejít Bukovou horu, cestu známou především Mílařům, dotknout se pomníčku nejsevernějšího bodu ČR, posedět tam s Tomášem na lavičce, připít si, já kávou, Tomáš rumem a vyrazit přes Rumburk do Varnsdorfu. Karel mi řekl, že mě po Nordkapu čeká 30 kilometrů rovina. Stále jsem čekala tu rovinu a ono až do Varnsdorfu nic. Jen nahoru a dolů, zase nahoru a zase dolů, když konečně kousek roviny, tak příšerné kamenité cesty, až mě zadek bolel. Když tu nakonec v jednom mlázíčku vidím světýlko, malou bludičku a on Tomáš. Hledal cestu mezi smrčky v houští. Tak jsme se do cíle doplazili spolu. V cíli nás čekalo velice milé překvapení. Sám vrchní šéforganizátor Jan Švarcbach, ač v hluboké noci, přišel nás v 1 hodinu 30 minut přivítat v cíli. Úžasné!!!
Také další překvapení bylo fajn. Dostala jsem na noc vyhřátý pokojíček v lůžkovém vagónu v pivovaru Kocour ve Varnsdorfu. No to byla nádhera! Krásná tečka na závěr. Jsem ráda, že jsem cestu dokončila. Nesnáším zimu. Nesnáším zimu snad ještě víc po Bohemia Divide, ale jinak skvělé. Gratuluji všem, kteří se na cestu odhodlali, i když jí třeba z nějakého důvodu nedokončili, alespoň to zkusili. Gratuluji všem, kteří si sáhli na metu nejvyšší a závod dotáhli až do cíle. Děkuji všem, kteří cestu se mnou sdíleli. Dostala jsem další nádherný dárek, který mi vezme až alzheimer nebo smrt.
Jitka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.