Jitka Loudalka

19. června 2018 v 7:12 | Karel |  Loudání
6.6.22018 - 11.6.2018
Než jsem se nadála, už tady byl opět listopad a možnost dalšího přihlášení na nové šílenství ve jménu Loudání a ačkoliv jsem se po loňském dokončení dušovala, že tohle už nikdy nepojedu, zase jsem vyplnila přihlášku. Nepostoupila jsem a tak jsem si říkala, že seberu pár bodů a nechám to osudu. Jenže!!! …mezi přihlášenými byl i Karel! Karel byl plný elánu a touhy jet. Úplně mě tím nakazil. Osud mi však do cesty postavil mnohem těžší překážku. Návštěva nekompromisního lékaře, který nakázal bezodkladnou operaci, mi udělal dost velkou čáru přes rozpočet. Vůbec nechápal, proč musím v prosinci jezdit na kole a sbírat nějaké body na pochybný závod v červnu a dát tím tak všanc svůj život. Už vůbec s operací nechtěl čekat, byť jen o 14 dní. Další týden v úterý jsem již měla vše za sebou a Michal mě vezl z nemocnice domů. Ještě v ten samý týden ve čtvrtek dostal doktor málem infarkt, když jsem pro změnu zase já stála v jeho ordinaci a nekompromisně trvala na tom, že již jsem v pořádku a potřebuji být od soboty práce schopná, abych mohla odjet se vyfotit s cedulí k některému z mnoha rozcestníků, které jsem před tím našla na mapě. Chtěl mě přinutit, abych si to ještě rozmyslela. Čerstvá rána bolela jako čert, až se mi draly slzy do očí, ale nepřiznala bych ji ani náhodou. Z ordinace jsem vycházela s ukončenou neschopenkou. Jenže vystoupat na kopec byl hotový očistec. Hrozně jsem si přála ponořit se doma do peřin a všechnu bolest a strach z toho, že se Loudání možná ani nedožiji, vybrečet. Kluci byli úžasní. Karel na mě přenášel svoje nadšení a Michal hlídal na každém kroku. Nakonec jsme posbírali osm trestných bodů a tím se s Karlem dostali do čela tabulky kvalifikace. Navíc já dostala ještě jeden opožděný vánoční dárek. Po sedmi týdnech strachu přišly výsledky. Byla jsem v pořádku.
A tak jsme 6.6.2018 vyrazili na start Loudání na Vysočinu do Jabloňova. Start na trasu dlouhou 690 km byl naplánovaný na 22,00 hodin, ale museli jsme dorazit dříve, abychom se zúčastnili organizačního infa a převzali od pořadatelů mapy. Mapy byly super, krásně přehledné. Tedy původně jsem si myslela, že jsem se tak zlepšila v navigaci, ale chyba.
Všichni opět po stratu vyrazili jako blázni. Snažila jsem se jich držet. Šlo to až do míst, kde začala prašná cesta. Pak jsem už nic neviděla. Čelovky rozptýlený prach ještě více zkreslovaly, nebylo možné jet bezpečně a já se nechtěla vymáznout hned na začátku, něco si udělat a tím tak předčasně ukončit závod. Říkala jsem si, je to pouze 690 kilometrů, to dám alespoň do půlky. První noc jsem jela celou. Prvně jsem kufrovala hned na první straně mapy u hájovny Nesměř. Před svítáním ve 3,30 hodin jsem již byla v Třebíči. Nebyla jsem unavená. Jízda byla fajn. Cesty a cestičky okolo řek a potoků mě moc bavily. Na trase mě opět hodně překvapilo kolik míst už znám, kolik míst jsem již viděla. Jen cesta na tolik známý a oblíbený Křemešník mi tentokrát přišla opravdu výživná. Po cestě jsem se několikrát míjela s Kamilou a jejím doprovodem. Kamile to božsky jelo, byla fakt dobrá, ale co jsem na ní nejvíc obdivovala, byla její bezkonkurenční orientace v mapách. Ta holka je měla v malíku.
Pomalu se blížil večer. Již za šera jsem dorazila do Želiv. Posílali jsme SMS od kláštera premonstrátů. Ti by asi koukali, jak se v dnešní době změnila jejich oáza klidu v diskotékovou řvavu. Na noc jsem se utábořila na louce hned za městem. Kousek ode mne spali kluci, kteří se celou cestu motali okolo. Měla jsem relativní pocit bezpečí a spala jako mimino.
Ráno se jelo hezky, jediné co mi chybělo, byla káva. Naštěstí v krámku v Keblově již měli otevřeno. Přišlo tam ke mně maličké koťátko. Hrozně se mazlilo. Bylo tak krásné, že kdybych neměla před sebou ještě 500 kilásků, vzala bych ho s sebou za tričko. Slečna prodavačka mi ho nabízela. Dokonce se pro něj můžu vrátit, kdyby mi to Michal dovolil.
Tam jsme měli za úkol první větší zajížďku do Borovska a dál až k hladině vodní nádrže Švihov podívat se na nedokončený most protektorátní dálnice. Ve Vlašimi jsem se opět setkala již po několikáté s Jardou z Prahy, se kterým jsem už snídala u krámku. Akorát svačil na chodníku u cesty. Byl právě čas oběda a tak jsem se připojila a dala si sekanou, abych měla dost síly k tlačení kola na Velký Blaník. Po Blaníku jsem ještě stihla vyjet k vysílači Mezivrata, pokecat po cestě do Prčic s Kamčou a vytlačit kolo na Monínec. Když jezdíme na Monínec lyžovat, výjezd nahoru lanovkou mi nepřijde tak dlouhý. Vesnička Ounuz na vrcholu kopce byla kouzelná. Ještě jsme museli k vysílači na Javorovou skálu. Po cestě jsme měli možnost vidět starou poštovnu. Kontrolní SMS jsme posílali z Jistebnice.
Udělala jsme si malý nákup a posadila ve městě na lavičku, když tu ke mně přišel nějaký pán a začal se mě vyptávat, odkud jsem, kam jedu a dokonce, kde budu spát. Pak u mě chvilku postával, než se rozloučil, nasedl do svého bouráku a odjel. Nevím proč, ale měla jsem z něho divný pocit, úplně mě rozhodil. Ten pocit s rostoucí tmou stále sílil.
Minula jsem označení poloviny trati. Na tohle místo jsem se rozhodla dorazit, i kdybych měla nést kolo na zádech. Wilík se naštěstí umoudřil poté, co mi vyžral celou zásobu olejíčku. Nemohla jsem najít vhodné místo na spaní. Nakonec jsem to zapíchla u pole před vesničkou Hodušín. Chvilku jsem zdřímla, ale pak už jen koukala na hvězdy a nemohla zabrat. Z hlavy mi nešel podivný rozhovor, obzvlášť po tom, co mi Michal řekl, že kousek ode mne je seník a jak krásně vidí díky GPS, kde jsem. Po dvou hodinách jsem to vzdala, pomalu se sbalila a vydala se znovu na cestu. Bohužel moje představa, kam se přes den dostanu, byla hodně mimo. Ve Strakonicích mi bylo jasné, že se do tmy dostanu nanejvýš do Horažďovic. Na výšlap na Prácheň jsem se sice těšila, ale doufala jsem, že dorazím blíž k nám. Bála jsem se přicházející noci. Další noc bez spánku bych už nedala. Útočiště jsem nalezla v penzionu Houba. Příjemný personál, výborné jídlo, teplá sprcha a krásná měkká postýlka bylo přesně to, co jsem k nabrání sil potřebovala. Ráno se mi tak moc nechtělo vstávat, že jsem se musela sakra přemlouvat. Měla jsem chuť se na všechno vykašlat a zůstat si lebedit v teplé postýlce až do oběda. Ráno bylo hned veselejší po ranní kávě a jahodách v cukrárně v Blatné. Také mě dost pobavil společník Kamči, když ve spojení se mnou zmínil Lafontainovu bajku Zajíc a želva. Já měla být ta želva.
Mířila jsem k nám domů. Plánovala jsem si strávit noc v Zaječově nebo v Obecnici, ale stihla jsem tam dojet nějak brzy, že mi přišlo líto jít spát ještě za světla a ztratit tak drahocenný čas. Nedávno jsem byla na Plešivci, pamatovala jsem si tamní zastřešenou lavičku, kde by se dalo při případném dešti schovat. Jenže na Plešivci byli tři kluci ve značně podroušeném stavu. Udělali si tam vatru, že jsem měla pocit, že chtějí zapálit les. Za jejich pokřikování jsem prchala temnotou pryč. Přemýšlela jsem, kde hlavu složit a nadávala si, že jsem raději nepoprosila Vláďu, abych mohla přespat u nich na zahradě s pocitem bezpečí. Jela jsem nocí a měla ve sjezdech strach z pádu. Ten nakonec opravdu přišel, když jsem najela do nahromaděného písku u řeky Litavky, který zůstal od velké vody na cestě. Přední část se zanořila do písku, celé kolo se zavlnilo a já už letěla do větví stromu. Zásah dostal i přední zub. Bohužel jsem svojí nepozornost zaplatila maličkým úlomkem kousíčku předního zubu. Otmíče mi pro změnu nabídlo nádhernou zastávku s kouzelnou lavičkou. Chvíli jsem tam zůstala, ale dala se do mě taková zima a spánek stejně nepřicházel, že jsem se raději rozhodla jet dál. Říkala jsem si, že když to dokáže dojet bez zastávky Kamila, třeba to dám taky. Ráno v Blatné, když jsem jejich trojku viděla naposledy, plánovali dojezd bez přestávky. Vždyť už jsem to loni také dokázala.
Minula jsem Žebrák i hrad Točník. Údolí ticha musí být ve dne asi hezké, v noci mi lezení po prachové stezce hodně připomínalo loňské loudání Rokytnou a můj sjezd po zadku do koryta řeky. Pak přišel výstup na Velíz u obce Kublov. Asi by se mi tamní místo líbilo, kdybych tam nelezla v noci. Na mapě jsem viděla kostel a označení zříceniny proboštství. Kdysi jsem o tamních vykopávkách již četla a plánovala si tam cestu. Jenže nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, rozkliknout na mapách.cz obrázek. Asi zlá předtucha. Byl tam hřbitov a já v noci měla projít okolo rozpadlé hřbitovní zdi. Jako dítěti mi bylo moc líto, že pro nás na táboře nikdy neudělali vedoucí Bobříka odvahy. Měla jsem tu čest ho zažít až na Loudání. Nejdříve mě čekalo kilometrové prudké stoupání ke kostelu. Srdce mi bušilo jako zvon. Byla jsem jen kousíček od infarktu. Na hrobech skomíraly plamínky svíček. Jejich ohníčky dělaly místo ještě tajemnější. Za stromy na mě zamrkaly něčí oči. Za nedalekým plotem se rozštěkal pes. Nevím, proč jsem si vzpomněla na Švandrlíkovu povídku Trojí leknutí Roberta Brůny. Musela jsem se zbláznit, když jsem se sama v noci vydala na cestu ke hřbitovu a pak dál lesem. Šíleně jsem si přála, aby už začalo svítat.
Michal říkal, že jsem měla přes noc neuvěřitelnou rychlost. Ale může se mi někdo divit?
Když přišlo svítání, padla na mě únava. Už jsem ale nechtěla nikde zastavovat. Chtěla jsem domů. Domů, kde na mě čeká můj Toníček, tam kde nejsem sama. Vytáhla jsem z batohu přehrávač a hlasitost hudby nastavila na nejvyšší únosnou míru. Za zvuků hitů skupiny Metallica se pomalu sunula do Slaného.
Cesta Loudání byla nádherná, kluci pořadatelský umí zpracovat jedinečnou trasu. Zavedli nás na krásná místa, na která by mě třeba ani nenapadlo se jet podívat (natož po nich bloudit v noci). Navíc pro mě byla cesta o něco lehčí, protože ti, co jedou vzadu jako já, mají již prošlapané cestičky trním a kopřivami od prvních Loudalů. Na cestě jsem potkala spoustu fajn lidí. S některými jsem se míjela častěji, některé jsem viděla jen na startu nebo první den. Hodně lidí sledovalo moje počínání a fandilo mi. Jsem plná zážitků, na které hned tak nezapomenu. Jsem pyšná na to, že jsem dokázala dojet do konce, že jsem dokázala překonat sama sebe a své strachy, i když byly chvíle, kdy jsem strašně moc chtěla domů.
Přesto nic není zadarmo. Třísla mám rozedřená do krve, zadek na kaši, na každé půlce jeden velký puchýř. Sednout si je za trest. Kolena bolí jako čert. O to víc vím, že miluji svou nádhernou postýlku, svůj měkoučký polštářek a pocit jistoty, protože mě celou noc hlídá můj trhač. Sice trhá převážně jen kapesníky, ale vím, že by mě bránil jako lev, kdyby mi chtěl někdo ublížit.
Dojela jsem do Slaného v pondělí ráno 11.6.2018 v 8:52:15 hodin, tj. po 106 hodinách a 52 minutách na cestě, z toho bylo něco okolo 13 hodin spánku.
Jsem ráda, že jsem doma.


. . .Jitka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.